Ženy thajského horského kmene Akha nosí čepice, aby jim do hlavy nevstoupili zlí duchové
Etnické menšiny žijící v kopcovitých džunglích severní části Thajska se jazykem, oblékáním, zvyky i náboženstvím liší od většinové thajské společnosti. Jejich příslušníci dosud žijí velmi primitivním způsobem, stejně jako před staletími.
Institut pro výzkum kmenů v krajském městě Čiangmaj rozeznává deset kmenů – mezi nejznámější patří Lisuové, Karenové, Akhové, Lahuové, Šhanové, Hmongové či "dlouhokrcí" Padaungové. Thajci jim říkají chao khao, "horští lidé".
Kočovní obyvatelé pralesa
Většina domorodých vesnic leží daleko od civilizace. Pokud proto za horskými kmeny rozhodnete vydat, čeká vás několikadenní trek džunglí. Naštěstí se už dnes můžete obrátit na některou z mnoha thajských cestovních kanceláří, která vám sežene průvodce a tlumočníka.
Většina horských kmenů do severního Thajska v průběhu staletí migrovala z Číny, Tibetu a Barmy. Kočovný způsob života si jejich příslušníci uchovali dodnes. Protože se po jihovýchodní Asii pohybují bez ohledu na státní hranice, nemají státní občanství a půda, na které žijí, jim nepatří. Mýtí a vypalují džungli a zakládají malá políčka, na kterých pěstují kukuřici, rýži a opium. Když se půda pohnojená popelem za pár let vyčerpá, prostě se seberou a jdou zas o kus dál.
Kmen Akhů nacházíme hluboko v džungli
První příslušníci tohoto horského kmene přišli do Thajska teprve v roce 1903. Dnes jich tu žije asi padesát tisíc. Akhy snadno poznáte podle charakteristických ženských čepic. Bohaté výšivky na nich doplňují stříbrné šperky a koule vyklepané ze starých stříbrných mincí. Domorodé ženy čepice nesundávají ani když spí, protože se bojí, že by jim do hlavy vstoupili zlí duchové.
Akhové jsou totiž animisté – věří že svět kolem nás obývají duchové, které je neustále třeba usmiřovat. Kdysi dávno prý žili duchové s lidmi v harmonii, pak ale došlo k roztržce. Dnes patří vesnice lidem a džungle duchům. Přechod mezi oběma těmito světy střeží vyřezávané rituální brány, za které duchové nemohou. Nechybí na nich dřevěné penisy a vagíny - symboly plodnosti, zajišťující bohatou úrodu. Každý rok postaví domorodci novou bránu. Vstup do vesnice tak často tvoří celá řada bran a ty poslední se pomalu rozpadají.
Snaha vyjít s duchy po dobrém předurčuje i polohu vesnice
Akhové nikdy nežijí v údolí řek, protože by byli ohroženi duchy nemocí, milujícími vodu. Jejich vesnice nejčastěji stojí na vrcholcích hor. Když se celý kmen přesune na nové místo, upustí šaman z výšky asi jednoho metru vejce. Pokud se nerozbije (což prý se kupodivu často stává), znamená to, že si duchové nepřejí, aby zde lidé žili. Nezbývá proto, než hledat dál.
Akhská vesnice sestává z asi dvaceti až třiceti chýší sroubených z bambusových kmenů se stěnami z rohoží. Uprostřed stojí dům šamana, nadaného mocí usmiřovat duchy a léčit lidi.
Střechy domů kryjí palmové listy, v místech poblíž civilizace dnes už často i vlnitý plech. Chýše jsou umístěny asi dva metry nad zemí na bambusových nohách, aby do nich nepronikalo vlhko a krysy.
Uvnitř akhského domu
Přímo pod podlahou kvičí prasata, štěkají psi, kdákají slepice a batolí se malé děti. Každou chýši obývá rozvětvený rodinný klan. Uvnitř najdete dvě velké místnosti – jednu pro muže, druhou pro ženy. K ukládání každodenních potřeb neslouží domorodcům skříně, ale háky, na kterých visí oblečení, nádobí, pušky a pasti na zvěř.
Důležitou součástí inventáře je domácí oltáříček s opičími lebkami a magickými soškami. Nad ohništěm umístěném v loži z oblázků bublá kukuřičná kaše. Na rohoži na spaní hned vedle ohně se mátožně povaluje starý muž a v záři blikající opiové lampičky si dopřává svou denní dávku oblíbené domorodé drogy. I když je pěstování opia od roku 1959 v Thajsku zakázáno, do odlehlých hor zákony nedosáhnou.
Autorem textu je Ivan Brezina.
Další cestopisy z celého světa, informace a rady na cesty najdete na HedvabnaStezka.cz, nejčtenějším cestovatelském portálu v ČR.