Kalaupapa: poloostrov malomocných

Vydáno 23. 9. 2013

Kalaupapa: poloostrov malomocných na Havaji

Kalaupapa je nádherný kus země o rozloze patnácti kilometrů čtverečních. Bohužel je prolnut trpkou historií, jelikož je zde od roku 1865 kolonie lidí postižených leprou a v současnosti zde žije ještě necelých dvacet lidí s touto chorobou.

Poloostrov Kalaupapa je jedním z nejkrásnějších a nejmagičtějších míst, která naleznete na Havajských ostrovech. Nachází se na ostrově Molokai a dostat se tam dá pouze sestupem po největších útesech světa, letecky anebo lodní dopravou.


Procházka kolem vody. Foto: Autor

Na poloostrov jen na povolení

Na poloostrov se dá dostat jen na povolení, kterému požehnává správa Kalaupapa národního historického parku. Další možnost se naskýtá ve formě dobrovolné pomoci, které využíváme a na dva dny a dvě noci se stáváme členy této kolonie malomocných rozšířenou ještě o asi osmdesát lidí, z nichž větší polovina připadá na správu parku a menší polovinu tvoří sociální pracovníci.

Dá se sem podniknout i komerční jednodenní několikahodinová výprava, při níž překonáváte úzkou kamenitou stezku po útesech na mulách, dole na poloostrově nasednete do minibusu, který vás proveze vesnicí kolem kráteru až na západní stranu do bývalé osady Kalawao, kde vám připraví oběd. Nemáte však možnost volného pohybu po terénu a možnosti této komerční výpravy jsou limitované. Tento jednodenní výlet stojí zhruba sto padesát dolarů.
Historie plná bolesti

Tato kolonie malomocných vznikla v roce 1865 ze strachu před šířením nemoci po Havaji. Zpočátku přivážel parník každý týden nemocné lidi. V době, kdy zde ještě nebyl žádný přístav, byli malomocní nemilosrdně shazováni do moře a mnozí z nich utonuli, jiné sežrali žraloci a ti, kteří měli pomyslné štěstí, doplavali ke břehu.

Hroby mrtvých

Toto místo bylo prolnuté bolestí a zoufalstvím a v letech 1866–1873 bylo považováno za „peklo na zemi“. Vládla zde naprostá anarchie, zděšení, zloba a nevraživost. Malomocní byli odsouzeni k doživotnímu vězení a lidé si zde byli spíše vlky nežli bratry. Původně žili lidé na východě ostrova v osadě Kalawao, ale díky povětrnostním podmínkám se osada přemístila na západní, přívětivější a méně větrnou stranu ostrova, kde dříve bývala rybářská osada.


Foto: Autor

Lepra, malomocenství či Hansenova nemoc, jak je tato choroba také nazývána, se nejčastěji přenáší při dlouhodobém styku s infekční formou onemocnění prostřednictvím kůže nebo dýchacího ústrojí. Po nalezení léku proti této zákeřné nemoci je poslední údajné nakažení datováno v roce 1969.

Vše se na poloostrově Kalaupapa začalo měnit příchodem Josepha de Veustera, římsko-katolického kněze, narozeného v roce 1940 v Belgii, který je znám spíše je Father Damien neboli Otec Damien. Otec Damien je považován za „mučedníka lásky“ a také nazýván jako „otec malomocných“. Na ostrov dorazil v roce 1873, tehdy zde žilo necelých tisíc nakažených lidí. Nejvyšší počet lidí postižených leprou na poloostrově byl tři tisíce. U Damiena je v roce 1884 zjištěna nákaza touto chorobou a v roce 1889 na ní umírá. Jeho nejznámější slova jsou: „Jsem nejšťastnější z misionářů, je sladké umřít jako boží dítě…“

Pod největšími útesy na světě

Sestup po útesech po strmé a kamenité cestě trvá hodinu, cesta nahoru o půl hodiny déle. Cesta se vlní po útesu a má 27 zlomů. Když stojíte nahoře na útesech na vyhlídce na Kalaupau, tyto útesy se nezdají tak veliké jako když jste dole přímo pod nimi. Pohled zdo