Cestujete s námi – Athény a Aigina

Po chvíli se nacházíme na letišti v Athénách, kde se posouváme po nekonečných kilometry dlouhých jezdících chodnících. Skvělé ubytování za slušnou cenu jsme našli v klidnější části Athén jménem Glyfada. Po obhlídce okolí jsme zamířili k nedalekému jezeru Vouliagmeni. Platí se tu vstup, stojí to však za to. Jedná se o brakické jezero s čistou a podle mnoha zdrojů léčivou vodou. Brakická voda je voda, která má koncentraci soli mezi mořskou a sladkou vodou. Je slanější než sladká voda, ale není tak slaná jako voda mořská. Vyskytuje se v místech, kde se slaná mořská voda míchá s vodou sladkou. Okolo jezera je mnoho skal a malých jeskyní. Při vstupu do jezera nám poskytli pedikúru zdarma rybky Garra Rufa, kterých je u pobřeží jezera nespočet. Tento druh se běžně vyskytuje v rybích lázních, kdy okusuje odumřelou kůži. V jezeru nalezneme i jiné zajímavé druhy ryb. Jezero má podvodní jeskyni se čtrnácti tunely, které doposud nebyly plně prozkoumány. Je jedno ve kterou dobu jezero navštívíte, protože voda má po celý rok konstantní přijatelnou teplotu, což je zajímavé. K dispozici jsou lehátka na opalování a nachází se tu i restaurace. Pro rodiny s dětmi je tento výlet ideální.

Samotné Athény na mě působily jako chaotické město plné aut, znečištěného vzduchu a špíny. Doprava je zde opravdu katastrofální, postrádající jakákoliv pravidla. Auta parkující na přechodech tu nejsou absolutně žádnou raritou, a tak přechod s kočárkem a následná cesta skrz chodníky plné děr, vysoké rozbité obrubníky a odpadky je opravdovou lahůdkou. Abychom si spravili chuť, zamířili jsme do centra, kde to bylo o něco lepší. Stinné útočiště nám poskytlo náměstí Monastiraki.

Odtud se dá dojít na pahorek Akropole. Procházíme kolem Hadriánovy knihovny a starověké Athénské Agory, která byla místem původního tržiště a významným kulturním střediskem. Klikatící se ulička vede do kopce. Mineme na zemi sedícího mladíka, co hraje na kytaru a dojdeme nejprve na skalnatý pahorek Areopagus s četnými kameny a skalisky. Odtud je krásný výhled na Akropoli, samotné město, památky, mezi nimiž jsou cypřiše a borovice a sem tam poletují otakárci fenykloví. Vstup na Akropoli byl 20 eur a byla tu i menší fronta. Zaujala nás vstupní brána Propyleje. Tu se před námi otevře výhled na nádherné římské divadlo Odeon Herodes Atticus postavené v roce 161, které je dodnes v provozu, stojí a slouží lidem. Na samotném vrchu je velmi impozantní stavba Parthenón, zasvěcená bohyni Athéně, odkud se naskýtá plno krásných výhledů, například na nejstarší divadlo starověkého světa zasvěcené bohu Dionýsovi. Parthenón byl vystaven v době největšího rozmachu Athén. Ve starověku byl vnímán jako nejkrásnější dórská chrám. Uvnitř stávala 12 metrů vysoká socha Athény ze zlata a slonoviny vytvořená sochařem Feidem. Opodál je mramorový chrám Erechtheion v iónském slohu rovněž zasvěcený bohyni Athéně. Je postaven z mramoru z hory Pentelikon, římsy z černého vápence, na nichž byly reliéfy z mramoru, které bývaly bohatě zdobeny barvami a zlacením. Zaujme předsíní, jejíž strop nese namísto sloupů šest ženských postav v nadživotní velikosti. Celkově je procházka po Akropoli velmi působivým zážitkem.

Athény nejsou však jen o Akropoli. Jako jedno z nejstarších měst na světě a kolébka civilizace patří k nejnavštěvovanějším metropolím a památek je tu doopravdy ohromné množství. Je velmi těžké ve zkratce shrnout, co zde stojí za návštěvu. Krom Akropole jsou tu i další významná archeologická naleziště, která patří k jedněm z nejvýznamnějších na světě. Zajímavé je například Kerameikos. Více o historii se dozvíte v Národním archeologickém muzeu či novém muzeu Akropolis. Scházíme dolů okolo Římské Agory, postavené mezi lety 19 a 11 před naším letopočtem. Najdete tu velmi zajímavou osmibokou mramorovou věž – takzvanou Věž větrů. Na každé její straně je na reliéfu zobrazen jeden z osmi druhů větru. Na vrcholku bývala korouhvička ukazující směr větru, dle níž se poznalo, pro jakou činnost je vhodný. Věž je pozoruhodná pro své hydraulické hodiny a právem považována za nejstarší meteorologickou stanici na světě. Dále jsme pokračovali ulicí plnou obchodů na „bleší trh“, kde jsou obchůdky se suvenýry, oblečením a řeckými specialitami. Opodál se nachází tradiční blešák s velice zajímavými artefakty a starožitnostmi, zkrátka opravdový ráj. Pokračujeme dále městem, kde nechybí ulice zpestřené graffiti.

Odpoledne jsme procházeli uličky historické části jménem Plaka, kde můžete ochutnat místní kuchyni, například souvlaki, pečivo, sýry a další. Je zde mnoho kaváren, originálních obchůdků, mezi nimiž jsou mnoho let staré stromy, kamenné chodníky a pěkná posezení. Cestu zakončujeme u Metropolitní pravoslavné katedrály na prostranství plném holubů.
Milovníci krásných výhledů jistě ocení výhled na město i moře z vrchu Lycabettus, kam je možné se vypravit lanovkou. Večer jsme byli na svatbě našich kamarádů v části Alimos, tudíž nechyběl ani zážitek v podobě tradiční řecké svatby.

Následující den jsem se vypravila do národní neboli královské zahrady, což byl velký zážitek. Z tramvaje jsem vystoupila nedaleko monumentální 18 metrů vysoké Hadriánovy brány neboli Hadriánova oblouku, připomínající vítězný řecký oblouk. Opodál se nachází chrám Dia Olympského. Tu před sebou na chodníku vidím plno obrazů a nikde nikdo, chci si je vyfotit a z křoví na mě vyskočí chlapík a požaduje 20 eur. Jsem překvapená. Nabízí mi jinou možnost, a to ať fotku jeho obrazů okamžitě smažu.

Přejdu ulici a vcházím do královské zahrady, míjím kongresové centrum Zappeion a tu se ocitám u 200 let starého stromu, který je skutečně gigantický. Cesta mě zavede k malému jezírku se sochou, v němž je tyrkysová voda a desítky želv. Zahrada je plná prastarých stromů, jezírek se želvami a rybami i zajímavých zahradních architektonických prvků. V jednom z jezer mě upoutaly maličké oranžově zbarvené rybky seřazené tak, že tvořily jakousi pohybující se cestu, v jiném zase byly pestrobarevné ryby ohromných rozměrů. Od ní jsem došla na náměstí Syntagma, kde zrovna před budovou parlamentu probíhala výměna stráží, protože se v ten den konaly volby. Velké náměstí s kašnou je hlavní místo dění v Athénách, konají se tu všemožné oslavy, protesty či nepokoje. Dále jsem pokračovala kolem Metropolitní pravoslavné katedrály na Monastiraki a prozkoumala zbytek města. O naší plavbě na ostrov Aigina se dočtete v následujícím pokračování článku.

Zbytek naší dovolené v Řecku jsme se rozhodli strávit na klidném ostrově Aigina, což musím říct, že pro mě bylo něco jako výhra v loterii. Aigina je malý ostrov v Sáronském zálivu Egejského moře na jihu Řecka. Je tvořen vyhaslou sopkou a má přibližně trojúhelníkový tvar. Pobřeží lemují písečné pláže, ve vnitrozemí nalezneme borové lesy a také háje řečíku pistáciového, jehož plody pistácie jsou hlavním vývozním artiklem ostrova. 
Na samotný ostrov jsme pluli obrovským trajektem z přístavu v Athénách. Při nástupu a výstupu zavládl ohromný chaos, z lodi podobající se monstru se vyhrnula auta, kamiony a davy křičících lidí. Stejně jako v letadle si mého zděšeného výrazu povšimla postarší žena, která se mě rozhodla uklidňovat. „Neboj, za deset minut bude vše ok,“ povídá mi. Zatímco partner skládal kočárek, já se i s Emilem v náručí vyšplhala do horních pater lodi podobajících se chodbám labyrintu. Výhled byl prý krásný, já jsem ale byla ráda, když byla plavba u konce a vynořil se před námi přístav hlavního města, kde se za mnoha barevnými loďkami tyčí dominantní kostel Nanebevzetí Panny Marie.

Na ostrově mě jako první potěšil krásný čistý přímořský vzduch, zcela jiný než v Athénách. Přesunuli jsme se do městečka Agia Marina, ideální pro dovolenou s dětmi. Po cestě se nám z okna naskytl krásný pohled na místní kopcovitou krajinu, vesnice a kostely. Tu se před námi objevil klášter Agios Nectarios, který je nepochybnou dominantou ostrova a také Paleochora, jež v minulosti bývala opevněným městem, o tom ale až později. Kolem dokola našeho ubytování byly borové lesy a jelikož jsme bydleli na kopci, tak jsme měli i výhled na moře. Za zvuku cikád jsme se vypravili do centra. Minuli jsme kostel s fasádou typicky řecké barevnosti a ocitli se na promenádě plné obchodů a restaurací. U impozantního keře bouganvilei glabry mě upoutal starý dřevěný sloup, na němž byla zajímavá hmyzí kukla. Pozitivní bylo, že u pobřeží ani v jeho blízkosti nebyla žádná rušná komunikace, jenom uličky s krámky a občerstvením. V obchůdkách je zajímavým suvenýrem tradiční místní keramika. Posadili jsme se na dvě z mnoha tmavě modrých židlí pod tmavě růžově kvetoucí bouganvileou a pozorovali dramatickou změnu počasí, vlnobití a bouřku. 

Druhý den jsme se vydali na klidnou pláž ve městě a navečer na výšlap ke chrámu bohyně plodnosti Aphai z 5. století před naším letopočtem. Chrám je dlouhý přes 30 metrů a patří k nejlépe zachovalým sakrálním stavbám Řecka. Než jsme se zcela neplánovaně vydali na výlet ke chrámu Aphaia, vypadalo to podle mapy jako „hele to je tady kousek nad námi“. S očekáváním schůdné kratší cesty jsem obula žabky a vyrazili jsme. Zatímco si Emil v kočáru pokojně „četl knížku“, my jsme ve třicetistupňovém vedru strmě stoupali po kamenité cestě až z nás úplně lilo. Výhledy byly ale k nezaplacení. Došli jsme na vrchol, kde navzdory ceduli s obrázkem přeškrtnuté cigarety a požáru stálo hasičské auto a kolem postávala skupinka hasičů a kouřila. Označili nás za hrdiny a řekli ať jdeme zpět jinou cestou. 

Po chvíli přicházíme k samotnému chrámu Aphaia, kde zrovna zavírají. Řekli ať přijdeme druhý den. Nakonec se smilovali a pustili nás. A dokonce i zadarmo, jelikož měli zavřenou kasu. Samotný chrám působil impozantně a byl od něj krásný výhled na zbytek ostrova i další malé ostrůvky a moře, nad nímž byla „díra“ v mracích, kterou prosvítalo zapadající slunce, což dokreslilo zvláštní atmosféru. Byl to jeden z nejlepších zážitků. Klikatící se cesta zpět k městečku byla opět plná krásných výhledů, zátok se skalisky a azurově zabarvenou vodou, o nichž jsme nikde nenašli žádné pojednání.

Noc ovšem tak romantická nebyla. Druhý den k ránu jsem v našem ubytování objevila velikého švába štrádujícího si to přes naši postel, což samozřejmě doprovázel můj velký křik. Poté jsme se přesunuli na druhý konec ostrova zpět do hlavního města k přístavu a ve skrytu duše doufali, že tady nám už nic podobného nehrozí. Procházejíc úzkými uličkami s obchody dojdeme až k ulici, nad níž je zavěšeno mnoho pestrobarevných deštníků. Odtud je to kousek k přístavu a promenádě plné kaváren, barů a restaurací. Veškerý společenský život se koná právě zde. Míjíme květinářství a dostáváme se k velkému rybímu trhu přímo mezi tavernami. Dále zjišťujeme, že impozantní kostel Nanebevzetí Panny Marie zde není jediný, opodál stojí též zajímavý kostel svatého Mikuláše. 

Pokračovali jsme na kopec Kolonas, kde je archeologické muzeum a také pozůstatky Apollonova chrámu v podobě dochovaného sloupu a okolního archeologického naleziště Kolona. Za ním jsme našli téměř prázdnou přírodní pláž Kolona s krásným výhledem a skalisky, kde borovice poskytovaly stín. K večeru jsme vyrazili na procházku mezi háje řečíku pistáciového, jehož plody – pistácie jsou hlavním vývozním artiklem a konají se tu dokonce i jejich sklizně. Místní pěstují rovněž fíky, olivy, pšenici a vinnou révu. Kousek dále u moře se nachází maják. Jedná se o stavbu podobající se menšímu sudu. Opodál je i stejně malý kostelík, za nímž zrovna zapadá slunce. Cestu lemují skaliska a četné kameny rudé barvy. Nechybí ani jeskyně a posezení pod skalními převisy. Docházíme k obrovské soše s názvem „Socha matky“ a několika dalším kostelům. 

Pokud byste se vydali na opačnou stranu od města, lze po strmé nezpevněné cestě dojít ke skupině až 1 500 starých olivovníků, jež lze obdivovat ve scenérii kopcovitého vnitrozemí. Pozdě v noci si v hlavě promítám uplynulý den a zakoukám se na strop, kde běží menší, laboratorní myši se podobající, šváb! Později se od místních i turistů dozvídáme, že to na těchto ostrovech není nic neobvyklého. Takže z toho plyne rada, že tohoto hmyzu je zbytečné se bát. Co jsme si na tomto ostrově nenechali ujít, byla návštěva dominanty – pravoslavný kostel Saint Nectarios, nedaleko nějž je v kopcích Paleochora stará vesnice s velmi starými kostely a opuštěnými domy, která byla dříve opevněným městem. Nactarios byl pravoslavný mnich Nectarios Eginský, který má dost obdivovatelů, a proto se tu nalézalo plno poutníků a věřících. Od chrámu vedou točité schody do malé kaple se svěcenou vodou, hořícími svícemi a obrazy svatých.

Naše dovolená se nachýlila ke konci, plavba zpět do Athén byla o něco méně hektičtější. Ovšem odlet nabral téměř dvouhodinové zpoždění, tudíž nám ujel i navazující vlak, je tedy třeba upozornit, že je třeba počítat opravdu se vším.