Cestujete s námi – Kolumbie

Pro cestu do Kolumbie jsme si vybrali spojení s Turkish Airlines. Test na COVID-19 jsme ukazovali ve Vídni i v Istanbulu. Měli jsme štěstí a mohli jsme 14,5hodinový let z Istanbulu do Bogoty absolvovat každý sám na trojsedačce v zadní části letadla. Dokonce se nám podařilo v letadle i usnout. Let se nejen díky tomu stal relativně snesitelným.

Protože jsme se každý nějak v minulosti setkali s nadmořskou nemocí, bylo na místě naplánovat první převýšení. Zvolili jsme jeden z kopců, které obklopují Bogotu. Hned na úpatí si nás vyhlídl místní čtyřnohý průvodce a dělal nám společnost. Přestože procházka byla v plánu, byla to hurá akce bez vybavení, takže jsme se všichni upekli na slunci. Ale výhledy za to jednoznačně stály.

Kolumbie má většinu národních parků zavřenou. Je to kvůli místním, aby byli chráněni před turisty, kteří by případně mohli něco dovézt ze svých domovských zemí. Proto jsme byli nuceni přehodnotit plány a opět se pozastavit. Souznění s duchy přírody provází Kolumbijce na každém kroku.

Práce nás dovedla na kávovou plantáž do oblasti Fresno, Tolima. Přesuny jsou náročné a únavné. Vzdálenost, co v Česku zvládneme za 2 hodiny, v Kolumbii při troše štěstí trvá hodin 6. Autobus je ještě v pohodě, ale na všechna místa se nedostane. Tehdy přicházejí na řadu malá „kolektiva“ a to je teprve úmorné. Káva ale stála za to.

Podporovat místní zemědělce v pěstování kakaových bobů je jeden ze způsobů, jak dlouhodobě vylepšit pošramocené PR země. Pražská čokoláda (Podcast se spolumajitelem Pražské čokolády si můžete poslechnout zde) uzavřela dohodu na další období a místní udělali krok k udržitelnosti svého způsobu života. Čokoláda má jedinečný dar vytvářet úsměvy na rtech možná právě proto, že v sobě nese vzpomínku na své mládí v takto úžasném prostředí.

V obci Tolima leží překrásné vysokohorské městečko Honda, kterému se také říká „Město mostů“ a „Město míru“. Navštívili jsme zde nejkrásnější bazalkovou farmu, kterou jsem kdy viděl. Podmínky, ve kterých bazalka roste, jsou neskutečné. Vyloženě jsem záviděl každému lístku, jaké má štěstí.

Na 60kilometrový trek jsme si najali dva místní průvodce Jhonatana a Daniela. Byla to jediná možnost díky omezením, která v zemi jsou. Spali jsme ve stanu ve výšce 4 600 a byl to zážitek. Pohled na hvězdnou oblohu dojímal nejednoho z nás. Široko daleko nikde nikdo, jen my, naši průvodci a naše myšlenky. Občas jsme se vykoupali v potocích, jezírkách a vodopádech. Kolumbijci říkají, že jejich voda je ještě stále živá. V některých místech přišla metoda Wima Hofa vhod.

Nevado del Tolima, stratosférická sopka s vrcholem 5 216. Vstávali jsme v 1:30 ráno, abychom se stihli vrátit, než se slunce opře do ledovce a cestu zkomplikuje. Navázáni na lanech, s baterkami na přilbách a mačkami na botách, jsme přes všechny ty zastávky, pauzy, umírání za pochodu a vnitřní sebereflexi se silnou emoční vlnou nakonec dorazili na vrchol, kde nás přivítalo dokonalé svítání. Hora se na nás usmála, odměnila nás dalekými výhledy a nabila nás úžasnou energií.  

Kolumbijci si prošli tvrdou izolací v řádu měsíců, vyloženě domácí vězení, kdy nesměli ani na krok. Nyní jsou ve fázi, kdy dodržují vládní doporučení dobrovolně a zodpovědně. Protože vědí, co by mohlo následovat. Používají chirurgické roušky, před vstupem do budovy kontrolují, zda došlo k dezinfekci rukou a všude měří teplotu. Při nástupu do autobusu, před návštěvnickým centrem a uzavřených prostorů. Přesto nejsou nikde žádné fronty. Vše je otevřené a fungují. Pozornost věnují symptomům. Přišli na to, že „něco za něco“ může fungovat.

Kolumbijci jsou milí, ochotní a vřelí. Jejich svobodný duch je místy až nakažlivý. Cítil jsem vřelost od místních obyvatel. Na některých místech se s námi chtěli fotit, protože už rok neviděli žádné turisty. Na jiných nás vzali do svých domovů a hostili nás jako svoje nejbližší.

Pestrost místního jídla byla ohromující. Hned za pestrostí stála čerstvost. Ochutnal jsem kombinace jídel, které by mě ani nenapadly. Speciálně v době treku jsem se rozhodl, že sním úplně vše, co mi průvodci připraví. Že budu důvěřovat jejich znalostem. Oni vědí, co je vhodné pro tu a onu nadmořskou výšku či denní hodinu. Klíčovou rolí pro zvládnutí náročných výšlapů byla právě strava, její kvalita a četnost.

Na posledních pár dní jsme si zaletěli odpočinout k moři. Nasát vitamín D pod kůži, slaný vzduch do plic a potěšit ostatní smysly pohledem na nádherné pláže Karibiku. Santa Marta je kouzelné město, které příjemně zakončilo naši náročnou expedici.

Před cestou zpět jsme si poctivě nastudovali, co s sebou máme mít za dokumenty, co po nás mohou chtít na letišti a co naopak nemusí. Sice trocha komplikací, ale nakonec jsme se přeci jen dostali do letadla a úspěšně přistáli ve Vídni se dvěma zastávkami – v Panamě a Istanbulu. Ve Vídni jsme spokojeně prošli všemi kontrolami a pokračovali na vlak směr Praha.

V Kolumbii panuje pozitivní atmosféra, vše se uvolňuje. Letěl bych okamžitě znovu. A určitě se do tohoto ráje rád vrátím. Zelená země mě chytila za srdce. Je občas potřeba opustit hranice komfortní zóny a vidět vše z jiné perspektivy. Vidět, že věci jdou dělat i jinak, než jak jsme my Evropané zvyklí.