Cestujete s námi – Bukurešť

TAROM je národní dopravce Rumunska. Den před odletem jsem si vybrala místo v letadle a odbavila se on-line. Vždy, pokud to jen trochu jde, si kávu na palubě letadla koupím, pokud ji nedávají zdarma. Paní se omlouvala, že nepodávají lepší kvalitu. Ale přislíbila, že mají v plánu vybavit lepšími kávovary během příštích pár měsíců. Když jsem podala platební kartu, řekla, že potřebuje palubní vstupenku a ID. Říkám, že na kartě je moje fotka, že to opravdu nestačí? „Jééé, no jo, to jste vy. Tak to opravdu neznám. Přesto, palubní vstupenku vidět musím. Jo, a ještě PIN a podpis.“ Zaměstnanci berou bezpečnost plateb velmi pečlivě.

Rumunsko je o 1 hodinu napřed. Pro cestu z letiště jsem zvolila Uber. Florin, řidič, byl extra laskavý. Výborně mluvil anglicky a byl ochoten mě vyzvednout, kde jsem byla, nikoliv, kde jsem měla být. Cesta z letiště nakonec trvala 55 minut. Trafik. Prý je to tady normální. A je nutné s tím počítat.

Udělala jsem rezervaci na 3 noci. Hotel Marmorosch. Budova stará 100 let, hotel sotva 2 roky v provozu.  Byli, nebyli, 2 borci, kteří měli banku. Jeden Marmorosch, druhý Blank. Po prvním se hotel jmenuje, druhý je reprezentován tím, že obrazy zde mají zarolované oči "bělítkem". Prý, něco musí zůstat skryto. No taky se po tom druhém jmenuje restaurace, kde se podávají snídaně.

Zpracovat platbu za ubytování bylo podobné jako v letadle. Druhá karta s mojí fotkou, ale ID jsem musela opět ukázat, že co kdyby náhodou. Asi to bude místní záležitost, že se vše tak důkladně kontroluje. Na přivítanou jsem obdržela skleničku bublinek.

Budova je stará, můj pokoj velmi moderní. Tak jsem zašla na recepci se zeptat, zda čirou náhodou mají na ukázku pokoje v původní části banky. Paní se usmála, zavolala manažerku, která mi řekla, že mám štěstí, pač prezidentské apartmá je volné, že mi ho může ukázat. Tak jsem šla na prohlídku. Původně to byla kancelář ředitele a jednací místnost. Dřevo je původní. Jak jsem chodila po parketách, významně to skřípalo a vonělo. Paní manažerce jsem za ochotu dala čokoládu od Pražské čokolády, kterou vozím vždy s sebou.

Ubytování jsem zvolila se snídaní. Jsem velký zastánce snídaní formou bufetu. Mohu vždy ochutnat, ale také i porovnat, jak to má který hotel vychytané. A musím říct, že kvalita servisu čišela z každého místa. Hotel samozřejmě disponuje i restaurací pro obědy a večeře. Na oběd jsem ji nevyužila, ale večeři jsem si byla dát. Caesar salát se snad ani nedá pokazit, ale je možné jej naprosto luxusně ochutit. Vřele doporučuji.

Obří vládní budova. V jistých aspektech čtvrtá největší na světě, v jiných první na pomyslné stupnici. Z celého komplexu je přístup jen do 6 %. Je zde 1 100 místností. A výzdoba je dechberoucí. Otisk původně plánovaného vládce je skoro na každém kroku. Je to velkolepé, je to monstrózní, ale naprosto úchvatné. Rozhodně doporučuji navštívit a rezervaci udělat předem.

Ze všech koutů země posbírali původní stavby, techniky stavění a vytvořili vesnici – muzeum, jak se kdysi žilo, a místy stále žije v Rumunsku. Muselo to být extra náročné v těch dřevěných domcích přežívat celoročně. Ale nabídla se mi luxusní ukázka venkova v dostupnosti hlavního města. V létě jsou domečky otevřené, je možné omrknout i vybavení. Už skrz okna bylo patrné, že vše bylo pro opravdu malé lidi. Kočky zde jsou extra přítulné. Každá má svůj sektor, kterým provází.

S kamarádkou jsme vyrazily na oběd do oblíbeného podniku, kde to bez rezervace prý ani nejde. Ti, co ji neměli, si oběd nedali, a odcházeli jinam. Kamarádka doporučila místní borůvkový drink. Celkem intenzivní. Jídlo bylo moc dobré. Pečený lilek, papriky, rajčata, houby. Kdybych jedla maso, měla bych prý lepší výběr. Já byla ale velmi spokojená.

Poté jsme šly procházkou po městě, potkaly jsme jejího kamaráda, který nám ukázal svůj budoucí bar (klub), co otevře za pár týdnů. Podniky tohoto typu jsou "smart business". Lidé zde prý jezdí převážně proto, aby se bavili. Což jsem vůbec netušila. V létě tu prý není k hnutí.

No a došlo i na Espresso Martini. Pěna luxusní, zrnka nepropadla ani po delším čase, ale chuťově úplně jiné.

Když jsme s kamarádkou jely do velmi klidné části města, byla jsem zvědavá, co tam budeme dělat. Něco jako bukurešťské Vinohrady. Čajovna, která je vyloženě schovaná v druhém patře obyčejné budovy, kde není ani cedulka, že tam je nějaký podnik. Naprosto úžasné místo, kde na terase podávají luxusní zelený čaj.

Již při příjezdu na hotel paní na recepci zmínila, že mají trezorový bar. Poslední večer jsem se tedy vydala do baru sama. Přišla jsem k ceduli, kde bylo napsáno, že dnes a zítra zavřeno. Na první dobrou úleva, že nemusím nic pít, ale já moc chtěla vidět ten trezor zevnitř. Zašla jsem na recepci, zda by bylo možné, aby mi trezor někdo otevřel, já mrkla dovnitř, udělala si pár fotek, abych měla představu třeba pro příště. Slečna na recepci se s někým poradila, ten následně poslal pro jiného pracovníka, který donesl klíče a vše mi ukázal. A ještě mi řekl: „Madam, chcete fotku?“ To je na cestování, službách s tím spojených, kouzelné. Všude jsem madam. Viděla jsem, co jsem chtěla.

Na závěr ještě jeden tip. Marmorosch je jeden z mála hotelů v centru města, kde je možné si jít zaplavat. Bazén je relativně malý, ale má protiproud. Což se ukázalo jako vtipná výzva. Voda je příjemně teplá. A když jsem se dostala pod ty trysky, tak naprosto úchvatná. Ležet na hladině a pozorovat strop, bylo top. A bonus? Žádné čepičky na plavání nebyly potřeba.

Sice to byla moje druhá cesta do této destinace, ale z první, když mi bylo 6 let, si toho moc nepamatuji. Tři noci jsou tak akorát na ochutnávku města.