Cestujete s námi – Madeira

Letět jsme museli s přestupem v Lisabonu, protože přímých letů bylo v té době ještě naprosté minimum. Sedmi či osmihodinové čekání na letišti se ale ukázalo velmi dobře snesitelné. V noci jsme si, stejně jako nemnoho ostatních cestujících, našli místo, kde jsme se mohli natáhnout. I při zpáteční cestě jsme zůstali na letišti. Nebyli jsme si totiž zcela jistí, zda bychom nespadli do karantény, kdybychom vyšli z letiště, a informace o tom se rozcházely.

Ještě před odletem na Madeiru jsme se museli zaregistrovat na madeirasafe.com a přiložit elektronické potvrzení negativního testu na COVID-19. Obdrželi jsme QR kód, který jsme ukázali hned po příletu na ostrov. Tenhle proces byl srozumitelný a fungoval dobře. V každém případě je však vhodné mít výsledek testu také v papírové podobě!

Malé překvapení bylo, že jsme se kvůli přestupu v Lisabonu museli přihlásit do podobného systému i pro pevninské Portugalsko. Tuhle informaci jsme se dozvěděli až na ruzyňském letišti a až do odletu jsme s registrací zápasili neúspěšně. Muž z letištního personálu jen řekl: „Tento systém není ideální.” Situace se vyřešila sama. V letadle nám dali k vyplnění papírové blankety. Jako místo pobytu na pevnině jsme vyplnili lisabonské letiště. Tím to bylo vyřešené.

Madeira má bezpočet možností se ubytovat. Velké i malé hotely, apartmány. My si vybrali čtyřhvězdičkový hotel se snídaní formou bufetu. Snídaně není nabízena vždy, ale nebyl problém ubytování se snídaní najít. Protože rozloha ostrova není velká, dostali jsme dobrou radu udělat si základnu v hlavním městě Funchal a dělat si denní výlety autem. Kdybychom měli v plánu objevovat horské levády, bylo by výhodnější ubytovat se blíž horám. Potkali jsme právě takovou skupinu, takže vím, že jsou průvodci, kteří se na to zaměřují.

Madeira je zelená kvetoucí zahrada. To jsem poznal na každém kroku, ve městě i mimo něj. Její velkou výhodou, spolu s podnebím, je dostatek vláhy. Myslím, že co tam zasadíte, tomu se tam daří.

Reliéf stotisícového přímořského hlavního města má výrazné převýšení a tedy charakteristickou kaskádovitou výstavbu. Čtvrti, jako třeba Imaculado Coração de Maria, v kopci na sebe až do krajnosti natlačené domečky s minidvorečky s výhledy na město a oceán, mě fascinovaly. Na poznání samotného Funchalu jsme si naplánovali tři až čtyři dny.

Při toulání jsme nečekaně objevili soukromou pěstírnu/galerii těchto skvostů Quinta da Boa Vista. Za 5 euro nám její britský majitel, vášnivý biolog, poskytl malý výklad a nechal nás obdivovat krásu mnoha exemplářů. Nečekaný dojem. Nevím, zda má stálé otevírací hodiny, ale už jen procházka rezidenční čtvrtí Santa Maria Maior byla příjemná.

Bez systému zavlažování, který mnoha uměle vytvořenými kanály - levádami - přivádí vodu ze severu ostrova na sušší jih, by Madeira nebyla taková, jaká je. Až u nich mi došlo, jak je ten systém, který funguje už několik století, obdivuhodný. Během výletů do hor jsme prošli dvě levády. Krásné výhledy, bujná vegetace. Mnoho z nich je kvůli náročnosti přístupných pouze s průvodcem a jejich obtížnost je třeba předem pečlivě zvážit.

Půjčili jsme si na pár dní auto k objevování ostrova, což bylo vhodné a zde naprosto běžné. Autopůjčovny jsou v hojném počtu. Malé doporučení: pokud víte, že auto zcela naplníte, nepůjčujte si na výlet do hor ty nejslabší kubatury.

Kvalita silnic mě velmi mile překvapila – od dálnice na jihu až po regionální spojnice po celém ostrově. Nicméně nekonečné serpentiny, kterým jsme se nevyhnuli, chtějí chladnou hlavu a pozornost. Je to chvílemi adrenalin. Já řídím pravidelně teprve rok a půl. Zvládli jsme vše, ale po třech dnech jsem byl rád, že si můžu odpočinout. Ale výborně jsem se procvičil v rozjíždění či parkování v prudším kopci, jednoduše ideální místo pro trénink. Přesto těm méně zdatným doporučuju zopakovat si tuto praxi ještě doma před odletem.

Naštěstí jsme neplánovali strávit týden vleže na písečné pláži. Madeira vznikla sopečnou činností a ne všude je možné do moře vlézt. Možnost vykoupat se v moři ale samozřejmě je. Na severu v Porto Moniz jsou lávová jezírka, která stojí za to. Byli jsme v moři, ale přitom chráněni od prudkých vln, před kterými jsme byli varováni a které na mnoha místech, především na severu, bezpečné koupání znemožňují. Ale vykoupali jsme se i v hlavním městě na oblázkové pláži s barem poblíž.

Ryby na mnoho způsobů, to je asi základ. V restauraci stojí takový oběd v průměru kolem 12 euro. Nejvíc nám chutnalo na výletě na nejzápadnější výběžek ostrova. Nedaleko tamějšího majáku na útesu, ze kterého je krásný výhled na Atlantik, je „Restaurante O Farolim”. Skvělá domácí kuchyně (nejlepší ryba s banánem, co jsme na ostrově jedli) a rodinný přístup spolu s vyhlídkou z útesu pro nás byla naším gastronomickým vrcholem. Ochutnali jsme místní alkoholický nápoj „poncha”. Mix rumu z místních zdrojů cukrové třtiny a citrusů nebo jiného ovoce. V každém podniku chutná trochu jinak.

Při nevelké rozloze ostrova nás udivovala rozmanitost jeho krajiny. Někdy jsem měl v zelených údolích hor pocit, že jsem v Asii (jen nebylo tolik vlhko), na náhorní plošině jsme si na chvíli připadali jako v Mexiku. Všechny tyhle střípky pro mě tvoří charakteristickou tvář kvetoucího ostrova Madeira.