Poznejte svět skrze jídlo – Finsko

Do Finska se dá dostat několika způsoby a každý z nich nabízí trochu jiný zážitek. Protože jsem do země tisíců jezer mířila ze Švédska, nabízela se mi možnost, kterou už po desetiletí využívají tisíce cestovatelů – cesta přes Baltské moře.

Při pohledu na mapu se může zdát, že mezi Švédskem a Finskem leží jen úzký pruh vody. Ve skutečnosti je právě moře jednou z věcí, která obě země spojuje stejně silně, jako je odděluje. A není náhodou, že trajekty zde fungují téměř jako běžná součást dopravy.

Pokud se vydáte ze Stockholmu, můžete nastoupit na některou z velkých lodí směřujících do finského Turku nebo do Helsinek. Cesta trvá podle zvolené trasy přibližně deset až šestnáct hodin a sama o sobě představuje malý cestovatelský zážitek. Loď pomalu proplouvá mezi stovkami ostrovů stockholmského souostroví, míjí malé skály s červenými dřevěnými domky a člověk má pocit, že se severní krajina odmítá rozloučit.

Právě tuto variantu bych doporučila každému, kdo má čas. Nejde jen o přesun z bodu A do bodu B. Je to součást cesty. Večer sedíte na palubě, pozorujete moře a ráno se probouzíte ve Finsku.

Pro cestovatele vyrážející přímo z České republiky je nejrychlejší variantou letadlo. Přímé lety z Prahy směřují především do Helsinek a samotný let trvá necelé dvě hodiny. Člověk sotva stihne dopít kávu a pod okny letadla už se začínají objevovat nekonečné lesy, jezera a ostrovy finského pobřeží.

Další možností je cesta autem. Z Prahy do Helsinek je to přibližně 1 800 kilometrů a většina cest vede přes Polsko a pobaltské státy. Někteří cestovatelé pokračují přes Litvu, Lotyšsko a Estonsko až do Tallinnu, odkud pak využijí krátký trajekt do Helsinek. Právě tato trasa je oblíbená mezi milovníky karavanů a pomalejšího cestování, protože nabízí možnost poznat několik zemí během jediné výpravy.

Existuje také zajímavá kombinace letecké a pozemní dopravy. Mnoho návštěvníků přiletí do Helsinek a následně využije výbornou finskou železniční síť. Vlaky jsou pohodlné, přesné a umožňují dostat se prakticky do všech významnějších měst v zemi.

Ať už se do Finska vydáte vzduchem, po silnici nebo po moři, jedno je jisté. Už samotná cesta vás začne připravovat na zemi, která je odlišná od většiny Evropy. Země, kde lesy převažují nad městy, kde jezer napočítáte více než sto tisíc a kde se člověk velmi rychle naučí oceňovat klid.

Je ale dobré zmínit, že ačkoli letenka z Česka do Finska vyjde pouze na 3 až 12 tisíc Kč, na místě příletu můžete zažít šok. Káva v centru Helsinek vás bude stát 4–6 eur, jídlo v běžné restauraci 15–30 eur za hlavní chod, pivo 7–10 eur a pečivo 3–5 eur. A na to je opravdu dobré se připravit předem. Týden pobytu pro jednotlivce se odhaduje na 20 až 40 tisíc Kč podle toho, jaký komfort si chcete dopřát.

Když trajekt pomalu vplouval do helsinského přístavu, měla jsem zvláštní pocit. Za sebou jsem nechávala Švédsko, které mě okouzlilo svou přírodou, ale lidsky mi zůstávalo vzdálené. Před sebou jsem měla Finsko. Zemi, na kterou jsem se těšila možná víc, než jsem si sama připouštěla.

Helsinky jsou světlé, prostorné a překvapivě klidné. Moře je tu na dosah téměř odkudkoliv a stejně přirozeně sem patří i trhy, kavárny a malé restaurace, kde se vaří z toho, co právě nabízí okolní příroda.

Moje první kroky vedly na tržiště Kauppatori a do historické tržnice Old Market Hall. Přesně tady se podle mě vyplatí začít poznávat finskou gastronomii. Na pultech leží čerství lososi, sledi, uzené ryby, žitný chléb, lesní plody i sýry a člověk má pocit, že během několika minut poznal podstatu celé země.

Jestli existuje jedno jídlo, které by měl ve Finsku ochutnat každý návštěvník, pak je to bezpochyby lohikeitto. Krémová lososová polévka z čerstvého lososa, brambor, smetany a kopru. Českému návštěvníkovi může vzdáleně připomenout jemnější rybí polévku nebo kulajdu bez hub.

Vedle proslulé lososové polévky se v Helsinkách velmi často setkáte také s graavikalou, tedy syrovou rybou naloženou v soli, cukru a kopru. Nejčastěji se připravuje z lososa, pak se používá název graavilohi. Ryba několik dní zraje a získává jemnou, lehce nasládlou chuť. Podává se s tmavým žitným chlebem, hořčičnou omáčkou nebo jen s máslem. Českému návštěvníkovi může vzdáleně připomenout marinovaného lososa, ale chuť je mnohem jemnější a přirozenější.

Stejně typické jsou také karjalanpiirakka, karelské pirohy z tenkého žitného těsta s rýžovou náplní. Podávají se s vaječno-máslovou pomazánkou a patří k jídlům, která Finové jedí úplně stejně samozřejmě, jako si my doma namažeme krajíc chleba.

Kdo chce poznat finskou gastronomii v její nejvyšší podobě, může zamířit do restaurace Olo, kde degustační menu staví na rybách, houbách, lesních bylinách i sezónních surovinách. Večeře zde vyjde přibližně na 100 až 150 eur, ale jde o skutečný gastronomický zážitek. Naopak v tržnici nebo v podniku Story ochutnáte výbornou lososovou polévku či karelské pirohy za přibližně 15 až 25 eur, takže autentickou finskou kuchyni lze poznat i bez velkého rozpočtu.

A pak je tu ještě něco, co mě ve Finsku překvapilo snad stejně jako samotné jídlo. Káva.

Věděla jsem, že ji Finové milují, ale až tady jsem pochopila, jak důležitou součástí jejich života skutečně je. První opravdovou finskou kávu jsem si dala v historické kavárně Café Ekberg. Přede mnou ležel ještě teplý korvapuusti, finský skořicový šnek s výraznou vůní kardamomu, kolem lidé tiše rozmlouvali a nikdo nikam nepospíchal.

Seděla jsem u okna, pozorovala ulici a najednou jsem si uvědomila, že už se necítím jako turistka. Měla jsem zvláštní pocit, že jsem přijela někam, kde bych dokázala zůstat mnohem déle. A byl to krásný začátek cesty po zemi tisíců jezer a chutí.

Z Helsinek do Turku je to necelých 200 kilometrů. Na mapě to nevypadá jako dlouhá cesta, ale ve Finsku se člověk velmi rychle odnaučí měřit vzdálenosti v kilometrech. Mnohem důležitější je krajina. Silnice se vine mezi lesy, občas se mezi stromy objeví jezero, sem tam malá červená dřevěná chalupa a pak zase dlouhé úseky, kdy kolem není nic než borovice a voda.

Turku bývalo kdysi hlavním městem země a dodnes si zachovalo zvláštní noblesu. Život se zde soustředí kolem řeky Aurajoki, kde lidé posedávají na nábřeží, dávají si kávu, oběd, nebo jen tiše pozorují lodě mířící do souostroví. Atmosféra je uvolněná a člověk si snadno zapomene na čas.

Moře je tu cítit na každém kroku, a není proto překvapením, že právě ryby patří k největším místním specialitám. Mě nejvíc zaujal archipelagový chléb (saaristolaisleipä). Tmavý bochník z žitné mouky, sladu a sirupu je lehce nasládlý a výborně se doplňuje s uzeným lososem nebo marinovaným sleděm. Je to možná trochu nezvyklá kombinace, ale hned po prvním soustu oceníte, jak sladkost chleba krásně vyvažuje slanou chuť ryb. Pokud mluvíte anglicky, asi víte, že „archipelago“ znamená v překladu souostroví. Vše do sebe krásně zapadalo a dávalo smysl.

Nejhezčí místo pro první ochutnávku představuje historická tržnice Turun Kauppahalli. Místní sem nechodí jen nakupovat. Zastaví se na oběd, dají si kávu nebo si domů odnesou ještě teplý chléb z malé pekárny. Za vydatnou rybí polévku nebo talíř s uzeným lososem zaplatíte přibližně 15 až 20 eur, káva s pečivem většinou vyjde kolem 8 eur.

Pokud si chcete dopřát slavnostnější večeři, doporučila bych restauraci Kaskis, která patří mezi nejlépe hodnocené restaurace ve Finsku. Degustační menu se pohybuje přibližně od 100 eur výše a je postavené téměř výhradně na sezónních surovinách z finských lesů, polí a pobřeží. Skvělou alternativou je také Smör, kde ochutnáte moderní finskou kuchyni za podstatně příznivější ceny, většinou mezi 25 a 40 eury za hlavní chod.

Než jsem pokračovala dál, ještě jsem se na chvíli posadila na nábřeží s kávou v ruce. Lodě se pomalu pohupovaly na řece, kolem projížděli cyklisté a lidé se zdravili tichým úsměvem. Uvědomila jsem si, že člověk ve Finsku se nezačne cítit dobře proto, že by se kolem něj neustále něco dělo. Právě naopak. Začne se cítit dobře ve chvíli, kdy přijme, že se nic nemusí dít.

Cesta z Turku do Tampere trvá přibližně dvě hodiny a znovu připomíná, že ve Finsku není největším zážitkem samotný cíl, ale cesta mezi jednotlivými městy. Lesy se střídají s jezery, silnice jsou téměř prázdné a člověk má pocit, že příroda tu dostala mnohem větší prostor než lidé.

Tampere leží mezi dvěma velkými jezery, Näsijärvi a Pyhäjärvi, a bývá označováno za průmyslové srdce Finska. Na první pohled možná nepůsobí romanticky jako Turku, ale velmi rychle si získá svou přirozeností. Staré tovární budovy dnes ožívají kavárnami, galeriemi a restauracemi a město krásně ukazuje, jak lze industriální minulost proměnit v příjemné místo k životu.

Právě tady jsem ochutnala jednu z největších finských zvláštností, a to mustamakkara – černou klobásu. Přiznávám, že jsem k ní zpočátku přistupovala s velkou nedůvěrou. Vyrábí se z vepřového masa, krve a žitné mouky a tradičně se podává s brusinkovou marmeládou. Na první pohled nepůsobí zrovna lákavě, ale jakmile ji ochutnáte, pochopíte, proč ji místní mají tak rádi. Chuť je mnohem jemnější, než člověk čeká, a sladkokyselé brusinky jí dodávají překvapivě svěží kontrast. Českému návštěvníkovi může vzdáleně připomenout naši jelítkovou směs, jen v mnohem lehčí a méně kořeněné podobě.

Nejlepším místem pro ochutnávku je opět historická tržnice Tampere Market Hall, kde se mustamakkara prodává už po generace. Porce stojí přibližně 8 až 12 eur a místní vám téměř automaticky nabídnou právě brusinkovou marmeládu. Vyplatí se jejich doporučení přijmout.

Pokud dáváte přednost modernější kuchyni, příjemnou zastávkou je restaurace Periscope s výhledem na město nebo útulná Ravinteli Bertha, která pracuje s lokálními surovinami v moderním pojetí. Za hlavní jídlo zaplatíte přibližně 20 až 40 eur podle výběru.

Je nádherné projít se zde kolem jezera a pozorovat, jak se odpolední slunce odráží na hladině. V tu chvíli vás Finsko absolutně získá úplnými maličkostmi. Jednou je to právě procházka kolem vodní hladiny, jindy šálek dobré kávy přesně v ten správný čas a s tou správnou intenzivní chutí, a potom zase třeba nečekaně výborná klobása s brusinkami a jindy obyčejná procházka po městě plném usmívajících se lidí, na kterou se vzpomíná ještě dlouho po návratu domů.

Za Tampere se krajina začíná nenápadně měnit. Silnice se noří hlouběji do lesů, města jsou od sebe stále vzdálenější a všude kolem přibývá jezer. Už jsem z toho měla pocit, že každá zatáčka odhaluje další vodní hladinu, další malou dřevěnou chatu a další kousek přírody, který zůstává téměř nedotčený. Tady pochopíte, proč Finové tráví tolik času na svých chatách, obvykle samozřejmě doplněných o saunu. Vlastně nepotřebujete ani žádný jiný program, stačí příroda a božský, až zenový klid, který tu všude vládne. To, co jezdí lidé objevovat do Tibetu a buddhistických zemí, jsem paradoxně našla na úplně opačném konci světa.

Když jsem dorazila do Kuopia, měla jsem pocit, že jsem se ocitla v opravdovém srdci finského venkova. Město leží uprostřed jezerní oblasti a život tu plyne stejně klidně jako voda kolem něj. Nejživějším místem je tradiční tržnice, kde místní nakupují ryby, pečivo i lesní plody a kde se člověk snadno zastaví na oběd.

Právě tady jsem ochutnala kalakukko, jednu z nejstarších finských specialit. Ryby a vepřové maso se několik hodin pečou uvnitř bochníku žitného chleba, který během pečení nasákne jejich šťávou. Na první pohled působí nenápadně, ale chuť je překvapivě bohatá. Českému návštěvníkovi může vzdáleně připomenout staré venkovské recepty, kdy se vše připravovalo v jedné nádobě a nic nepřišlo nazmar.

Jen o něco dál na jihovýchod se krajina znovu otevře a mezi jezery se objeví Savonlinna. Město je známé především svým středověkým hradem Olavinlinna, který je nejseverněji stojícím středověkým hradem, ale v paměti mi zůstalo hlavně díky večerní atmosféře na nábřeží.

V místních restauracích hrají hlavní roli ryby z okolních jezer. Velkou oblibu mají zejména muikku, drobné jezerní rybky smažené dozlatova, které se podávají s bramborovou kaší nebo jen s krajícem chleba. Připomínají naše smažené malé rybičky, ale jsou jemnější a téměř se rozplývají na jazyku.

Příjemnou zastávkou je restaurace u přístavu, kde hlavní jídla stojí přibližně 20 až 35 eur. Ale stejně krásné je koupit si porci rybek ve stánku, sednout si k jezeru a jen pozorovat lodě pomalu mizící na hladině.

Když jsem se vydala zpět směrem k jižnímu pobřeží, měla jsem pocit, že se loučím s finskou divočinou. Lesy sice nezmizely, ale moře postupně ustupovalo a krajina kolem začínala být vidět. Přišlo mi zvláštní, jak rychle jsem si zvykla na ticho. Na dlouhé úseky silnic bez provozu, na jezera, která se objevovala za každým lesem, i na pocit, že jsem se ocitla někde mimo běžné vnímání prostoru a času.

Po stovkách kilometrů mezi jezery a lesy jsem dorazila do Porvoo. Kdybych nevěděla, že jsem ve Finsku, možná bych měla pocit, že jsem se ocitla v ilustraci staré pohádkové knihy. Barevné dřevěné domy se skláněly nad řekou, historické uličky voněly čerstvě upečeným pečivem a z otevřených dveří kaváren se linula vůně kávy.

Seděla jsem v malé kavárně se šálkem kávy a ještě teplým korvapuusti. Lidé kolem tiše rozmlouvali, někdo četl knihu, jiný jen pozoroval řeku. V tu chvíli jsem si uvědomila, že právě takové je celé Finsko. Nenápadné a opravdové.

Když jsem odjížděla zpět do Helsinek, neodvážela jsem si jen vzpomínky na výborné jídlo a nádhernou přírodu. Odvážela jsem si pocit, že i tisíce kilometrů od domova může člověk najít místo, kde se překvapivě dobře cítí.

A možná právě proto je Finsko tak neskutečně přitažlivé. Země něžná i drsná zároveň, přátelská a plná chutí. Jen ty nejkrásnější z nich člověk nakonec neobjeví na talíři, ale někde mezi lesy, jezery a šálkem dobré kávy.

​

• Nejlepší letenky kamkoliv najdete na našem letenkovém portálu Letuška.cz.
• Nebo nám napište poptávku s počtem cestujících a přibližnými termíny přes Kontaktní formulář.
• Inspirativní přehled nejlepších cen najdete na mapa.letuska.cz.