Jižní Korea: Země, která tvrdě pracuje, skvěle jí a ohromně se baví
Do Jižní Koreje jsem se dostala vlastně také tak trochu náhodou. Tentokrát navíc nešlo o dovolenou v pravém slova smyslu. Když jsem pracovala pro Hyundai, dostali jsme jako odměnu možnost navštívit vývojové centrum společnosti přímo v Koreji. A protože naše cesta směřovala především na pracoviště v Inčchonu, měla jsem původně poznat Koreu hlavně tak, jak ji pozná člověk, který sem přijíždí za prací.
Jenže být v Jižní Koreji a nevidět Soul by byl samozřejmě hřích.
Naše cesta proto nakonec nebyla jen návštěvou firmy. Měli jsme možnost poznat pracovní i každodenní život Korejců, ochutnat místní kuchyni a alespoň na chvíli nahlédnout do země, která je od Česka vzdálená tisíce kilometrů, ale v mnoha ohledech umí překvapit svou blízkostí.
S Korejci jsem se ostatně setkávala už dlouho před cestou. V Česku jich pracuje mnoho, ať už pro Hyundai, Samsung nebo další společnosti. A právě proto jsem byla zvědavá, jací budou doma. Nepřekvapili mě.
Působili velmi srdečně, vstřícně a překvapivě flexibilně. Často jako by zrcadlili způsob chování lidí kolem sebe. Když jsem byla otevřená, byli otevření také. Když jsme žertovali, žertovali s námi. A možná právě proto jsem měla už od začátku pocit, že mezi námi rozhodně není taková vzdálenost, jaká by se vzhledem ke geografické poloze dala očekávat.
Když jsem potom vyšla do ulic Soulu, okamžitě jsem pochopila, že Koreu nelze měřit evropskými měřítky.
Soul působí jako obrovská světová metropole, ve které se potkává moderní Asie s evropským vlivem, stará kultura s futuristickou architekturou a pracovní nasazení s téměř dětskou hravostí. Vysoké budovy, neonové nápisy, lampiony, blikající dekorace, zvonkohry a nejrůznější drobnosti, které se pohybují ve větru nebo vydávají zvuk. Korejci prostě milují všechno, co svítí, cinká, hraje nebo se hýbe.
Ale stačí odbočit o několik ulic dál a najednou se objeví zelená oáza. Stromy, jezírko, fontána, malý chrám nebo klidné nádvoří. Moderní budovy přitom často neskrývají svou kulturní minulost, ale naopak ji vystavují na odiv. Historie tu není něco, co by bylo potřeba schovat za sklo muzea; je součástí současného města.
Možná právě v tom je podstata celého korejského života. Na jedné straně obrovské pracovní nasazení, důraz na výkon, rodinu a povinnosti. Na druhé straně je chuť bavit se, jíst, pít, sportovat a užívat si čas s ostatními.
A jídlo do tohoto způsobu života zapadá dokonale. Korejská kuchyně je barevná, výrazná a neuvěřitelně pestrá. A téměř vždy se mezi jídly objeví kimchi (kimči).
Právě kimchi mě ostatně přivítalo už v letadle při přímém letu z Prahy do Inčchonu. Když jsem poprvé ochutnala jeho výraznou kyselou, slanou a pikantní chuť, bylo mi jasné, že tahle kuchyně nebude nic pro milovníky nevýrazných jídel. Kimchi není jediný recept, ale celá rodina fermentovaných zeleninových pokrmů, kterých existují stovky. Jeho dnešní podoba stojí mimo jiné na chilli, které se do korejské kuchyně dostalo až později, a na tradičním procesu fermentace.
A tady už vlastně začíná naše gastronomické putování. Jestli mě Finsko naučilo zpomalit, Korea mě naučila, že jídlo může být úplně jiné – hlučné, společenské, barevné a hravé, a přitom stejně jako ve Finsku hluboce zakořeněné v tradici a v potřebě dobře, zdravě a poctivě nasytit člověka. Stejná potřeba uchovat potraviny a dobře se najíst může v různých částech světa vytvořit úplně jinou kulturu stolování. Ve Finsku tiché jídlo rybářů, v Koreji malý gastronomický koncert.
Inčchon: Město, kde Korea ochutnala svět
Inčchon (Incheon) byl první ochutnávkou Koreje a zároveň místem, kde bylo krásně vidět, jak snadno dokáže místní kuchyně přijímat cizí vlivy a přetvářet je po svém. Město po staletí žilo přístavem. Obchodníci sem přiváželi nové suroviny i kuchařské tradice a mnohé z nich tu postupně zdomácněly. Nezmizely však v původní podobě. Korejci si je přizpůsobili svému způsobu vaření i vlastní chuti. Ve Finsku jsem viděla, jak tradice dokáže uchovat chuť minulosti. V Koreji jsem začínala objevovat něco jiného – schopnost přijmout cizí vliv, přizpůsobit si ho a udělat z něj vlastní tradici.
Krásným příkladem je inčchonský Chinatown. Čínská komunita se zde začala výrazně usazovat po otevření přístavu v roce 1883 a její přítomnost postupně vytvořila specifickou tradici korejsko-čínské kuchyně. Právě tady má svůj příběh jajangmyeon (čadžangmjon), tedy nudle s černou omáčkou z fermentovaných sójových bobů. Pokrm pochází z čínské kuchyně, ale v Koreji získal vlastní podobu a stal se jedním z místních klasik. Je to vlastně malý příběh Koreje na jednom talíři: něco přišlo zvenčí, prošlo zdejší kuchyní, a nakonec se stalo dokonale korejským.
A stejně jako se na talíři potkává čínský původ s korejskou chutí, potkávají se v ulicích Inčchonu dvě kultury i na první pohled. V Chinatownu se střídají červené a zlaté čínské dekorace s korejskými nápisy, restauracemi a pouličními stánky. Můžete si tu dát jajangmyeon, knedlíčky nebo další místní speciality, a přitom ani na chvíli nezapomenete, že jste v Koreji.
Z gastronomického hlediska je ale ještě zajímavější Sinpo International Market. Trh vznikl po otevření přístavu a jeho historie sahá více než sto let zpět. Původně tu čínští zemědělci prodávali zeleninu Japoncům, Číňanům i západním obyvatelům města. Dnes je z něj živé tržiště plné stánků, vůní a malých podniků, kde se dá ochutnávat prakticky na každém kroku.
Na trh jsem přišla původně jen na chvíli. To byla samozřejmě chyba. V Koreji totiž není dobrý nápad chodit na trh s plánem, že se jen podíváte. Za první zatáčkou ucítíte něco smaženého, za další vás někdo naláká na ochutnávku a o pár metrů dál už zjistíte, že vlastně vůbec nevíte, co přesně jíte, ale rozhodně chcete ještě jednu porci.
A právě tady jsem narazila i na místní hvězdu – dakgangjeong (takkangdžong), malé kousky smaženého kuřete obalené ve sladce pálivé omáčce. Křupavé, lepkavé, sladké a zároveň pikantní. Přesně ten typ jídla, u kterého si znovu řeknete, že si dáte jen kousek, a za chvíli držíte v ruce celý kelímek.
Zajímavostí je také jjolmyeon (čolmjon), silné pružné nudle podávané se zeleninou a sladkokyselou pikantní omáčkou. A právě jjolmyeon má svůj původ v Inčchonu. Údajně vznikl úplnou náhodou, když se při výrobě místo tenkých nudlí podařilo vyrobit nudle příliš silné. Místní kuchař je ale nevyhodil. Naopak, on ho použil k vytvoření zcela nového pokrmu.
A pak je tu ještě jeden malý gastronomický úlet: gonggal bread (konggal ppang), velmi lehké, křupavé a duté pečivo, na které se v Sinpo Marketu stojí fronty. Je skoro absurdně vzdušné, jako kdyby někdo upekl sladký obláček.
Inčchon ale není jen jídlo. Po rušném trhu se dá zamířit k moři na Wolmido. Malý ostrov je dnes místem procházek, kaváren, restaurací a trochu bláznivých atrakcí. Večer odtud můžete pozorovat západ slunce nad mořem a na chvíli zapomenout, že jen kousek odsud leží jedno z největších letišť v Asii.
A potom je tu ještě úplně jiný Inčchon: Songdo. Zatímco Chinatown vypráví o minulosti, Songdo vypadá, jako by doplulo z budoucnosti. Město vzniklo na území získaném z moře a mezi mrakodrapy se rozkládá Central Park s vodními plochami a promenádami. Je to přesně ten kontrast, který se v Koreji znovu a znovu objevuje: historie nikam nezmizela, jen vedle ní vyrostla budoucnost.
Soul: Město, kde se cítíte jako na pouti
Do Soulu jsme přijeli s pocitem, že už jsme Koreu trochu poznali. Jenže Soul nás velmi rychle přesvědčil, že Inčchon byl teprve předkrm. Tohle město je obrovské, barevné, hlučné a neustále v pohybu.
Přes den působí Soul překvapivě uspořádaně. Lidé chodí do práce, jezdí metrem, nakupují a město funguje s přesností, kterou bychom od takového kolosu možná nečekali. Jakmile se ale začne stmívat, jako by někdo otočil vypínač. Soul začíná žít naplno. Rozsvítí se neony, lampiony a světelné nápisy, z restaurací se ozve hudba a ulice zaplní vůně grilovaného masa, koření a sladkostí. Kolemjdoucí dostávají letáčky, prodavači pokřikují nabídky a mezi lidmi se mísí tolik různých zvuků, že chvílemi opravdu nevíte, kam se podívat dřív. Město skutečně působí jako obrovská pouť. Barevná, hlučná a trochu chaotická.
A pak přijde ráno a všechno je jinak. Ulice jsou uklizené, odpadky zmizí, obchody se připraví na nový den a město znovu nasadí svou pracovní tvář. Právě tenhle kontrast mě fascinoval. Večer jako by Soul slavil, ráno už zase dokonale fungoval.
Korejská kuchyně: Tisíc chutí na jednom stole
Korejská kuchyně není postavená na jednom hlavním chodu, který někdo položí před vás. Na stole se objeví několik talířků, omáček a příloh a postupně zjišťujete, že vlastně ochutnáváte celé malé menu.
Proslulé a všudypřítomné kimchi, již zmíněná fermentovaná zelenina, obsahuje nejčastěji čínské zelí nebo ředkev, které jsou ochucené chilli, česnekem, zázvorem a dalšími ingrediencemi. Je slané, kyselé, pikantní a výrazné. Kimchi se jí jako příloha, ale používá se také přímo při vaření. Ochutnala jsem například kimchi jjigae (kimči čige), hustší pikantní polévku, která je úplným opakem evropské představy o jemném vývaru. Zahřeje, zasytí a po několika lžících pochopí člověk, proč je kimchi tak důležitou součástí korejské kuchyně.
Korejci mají ovšem rádi i chutě, které bychom v jednom jídle možná nečekali. Sladké se potkává s kyselým, slané s pikantním a k masu se často přidává ovoce. Výraznou součástí kuchyně jsou fermentované pasty a omáčky, především gochujang (gočudžang), pikantní fermentovaná chilli pasta, a gochugaru (gočugaru), tedy korejské chilli vločky. Právě ony dávají mnoha pokrmům charakteristickou barvu a ostrost.
A pokud bych měla vybrat maso, které Korejci opravdu milují, překvapilo mě, že na prvním místě velmi často najdete vepřový bůček. Korejské grilování samgyeopsal (samgjopsal) je skutečný společenský zážitek. Maso se připravuje (griluje) přímo u stolu; každý si vezme svůj kousek a zabalí ho do listu salátu společně s rýží, kimchi, zeleninou nebo omáčkou. Není to jídlo, které rychle sníte a pak jdete dál. U stolu se sedí, povídá, popíjí a postupně přidává další maso.
Vedle vepřového patří k oblíbeným masům také hovězí a kachna. A právě kachní vývar s ženšenem a mořskými řasami patří mezi pokrmy, které mají v Koreji pověst skutečného životabudiče. Ženšen je zde mnohem víc než jen exotická rostlina. Je součástí tradiční medicíny i každodenní kultury a na speciálních trzích se můžete dozvědět, proč se například šestiletý kořen považuje za nejcennější.
Právě ženšenové trhy pro mě byly jedním z nejzajímavějších míst Soulu. Najednou jsem se ocitla v úplně jiném světě vůní, kořenů a sušených rostlin. Člověk tu pochopí, že korejská představa zdravého života není žádný současný módní trend. Má hluboké kořeny v tradici.
A pak přišlo něco sladkého
Po všech těch výrazných chutích mě překvapila korejská cukrařina. Čekala jsem sladké dezerty, ale mnoho z nich je na evropské poměry překvapivě málo sladkých. Oblíbené jsou například japonské mochi (moči), rýžové koláčky s různými náplněmi, často z fazolové pasty. Ta má velmi jemnou chuť a ve srovnání s našimi sladkými krémy působí téměř dietně.
Podobně mě překvapila zmrzlina. Vedle klasických příchutí se objevují varianty z rýže, fazolí, sezamu nebo dalších surovin, které bychom u nás čekali spíš v hlavním chodu než v dezertu. Korejci si ale s jídlem rádi hrají, a právě tahle hravost je v jejich gastronomii nádherná.
A stejně jako v ulicích najdete vedle starého chrámu futuristický mrakodrap; na jednom korejském stole se může potkat několik staletí tradice s úplně moderním nápadem.
Soul jsem proto postupně přestala vnímat jako město, které je potřeba „projít“. Bylo příliš velké a příliš živé. Stačilo se zastavit na jednom místě, dívat se kolem sebe a nechat všechny ty vůně, barvy a zvuky chvíli působit.
A možná právě tehdy jsem pochopila, proč mi Korejci, které jsem znala z Česka, připadali tak přirození a otevření. Pod tou obrovskou moderní metropolí je pořád země, kde jsou důležité rodina, společné jídlo, práce, tradice a čas strávený s ostatními. Jen to všechno v Soulu svítí, hraje a voní trochu hlasitěji.
A my jsme se pak vydali dál, směrem k Namjangu (Namyang), kde nás čekala úplně jiná Korea. Méně neonu, více zeleně a především místo, které bylo pro naši cestu zvláštní tím, že jsme tam nebyli jen turisty.
Namyang: Korea, která pracuje
Po rušném Soulu jsme se vydali do Namjangu, kde nás čekala úplně jiná tvář Koreje. Tady už nebyly hlavními tématy neony, pouliční stánky ani davy lidí, ale práce, technologie a obrovské vývojové centrum Hyundai. Právě zde se vyrábějí a testují automobily pro celý svět a Namyang patří k nejdůležitějším vývojovým centrům Hyundai Motor Group.
Pro mě ale byla návštěva zajímavá ještě z jiného důvodu. Najednou jsem na vlastní oči viděla prostředí, o kterém jsem předtím slyšela od korejských kolegů v Česku. Jejich pracovní nasazení nebylo jen pověstí. Korejci berou práci velmi vážně a úspěch je důležitou součástí společenského života.
Přesto ani tady nechyběla typická korejská pohostinnost. Po pracovním programu jsme se vraceli ke společnému jídlu, které mělo úplně jiný charakter než evropský oběd. Jídlo je společné a postupně se ochutnává. Korejská kuchyně vlastně dokonale odráží zdejší způsob života. Práce může být velmi přesná a tvrdá, ale u jídla se Korejci zastaví.
Suwon: Historie za hradbami
Ze světa moderních technologií jsme se přesunuli do Suwonu a najednou byla Korea zase úplně jiná. Nad městem se tyčí mohutné hradby pevnosti Hwaseong (Hwasong), která patří mezi nejvýznamnější historické památky země. Najednou jsme místo mrakodrapů a vývojových hal kráčeli kolem starých bran a tradiční architektury.
Suwon má ale jednu gastronomickou specialitu, kterou by bylo škoda vynechat – suwon wang galbi (suwon wang galbi), tedy velká marinovaná hovězí žebra. Maso je měkké, lehce nasládlé a připravuje se na grilu. Opět se podává společně s množstvím příloh a omáček. Pokud si v Soulu zamilujete korejské grilování, právě tady dostává ještě slavnostnější podobu.
A možná právě Suwon je nejlepší místo, kde si uvědomíte, jak zvláštně dokáže Korea spojit minulost s přítomností. Za starou kamennou zdí může stát moderní kavárna, vedle tradičního domu projíždí automobil a k večeři dostanete recept, jehož kořeny sahají hluboko do korejské historie.
Za pořádnou porci galbi počítejte zhruba s 20 až 40 eury na osobu, podle podniku a množství masa. Levnější je samozřejmě tržiště nebo menší místní restaurace.
Korea, která zůstává v paměti
Když jsme se vraceli zpět do Inčchonu, měla jsem pocit, že jsem za těch několik dní viděla jen malý kousek Koreje. A přesto mi připadalo, jako bych jí porozuměla víc, než bych čekala. Možná proto, že jsem ji tentokrát nepoznávala jen jako turistka. Viděla jsem ji očima lidí, se kterými jsem už předtím pracovala v Česku, a najednou jsem si některé jejich vlastnosti dokázala zasadit do úplně jiného prostředí.
Korejci jsou velmi pracovití a disciplinovaní lidé, kteří ale zároveň umějí svou práci na konci dne odložit a pořádně se bavit. Po dlouhém pracovním dni se jde na společné jídlo, pije se soju (sodžu), povídá se a večer může pokračovat až dlouho do noci. Práce a rodina jsou důležité, stejně jako zdraví, sport a péče o vlastní tělo. Všechno to působí trochu paradoxně, ale právě tyhle protiklady jsou pro Koreu typické.
A pak je tu jídlo.
Myslím, že právě u stolu jsem se v Koreji cítila nejlépe. Jak už jsem zmínila – a co pro mě bylo tak důležité –, jídlo tu prostě není jen něco, co si člověk objedná sám pro sebe. Na stole je velké množství misek; každý si něco nabere, ochutná, nabídne ostatním a postupně se stírá hranice mezi tím, co je moje a co je tvoje. Kimchi, rýže, maso, zelenina, omáčky, polévka... Všechno je společné. A přestože jsem přijela z druhého konce světa, tenhle způsob stolování mi byl zvláštním způsobem blízký.
Možná proto jsem si z Koreje nakonec neodvezla jen vzpomínku na pikantní kimchi, grilované maso, sladké rýžové dezerty nebo večerní skleničky soju. Odvezla jsem si hlavně pocit, že i země na druhém konci světa může být člověku překvapivě blízká.
Stačí si sednout ke společnému stolu.
Jak rezervovat letenky do Jižní Koreje
- Nejlepší letenky kamkoliv najdete na našem letenkovém portálu Letuška.cz.
- Nebo nám napište poptávku s počtem cestujících a přibližnými termíny přes Kontaktní formulář.
- Inspirativní přehled nejlepších cen najdete na mapa.letuska.cz.
